Animetod - Proč filmy tvořit

Tvorba animace rozvíjí širokou paletu dovedností, znalostí, či kompetencí. Autor vlastního filmu je renesanční osobností a práce v týmu zase dává každému možnost zazářit v tom, v čem je dobrý. A kromě výsledného filmu je odměnou i sdílená radost z úspěchů. 

Proč vytvořit animovaný film?

Tato otázka nás zaměřuje na výsledek tvorby (nikoliv na její proces). Mohla by též znít „jaké sdělení může být lépe předáno animací, než jiným uměleckým druhem?“ Autoři a teoretici animovaného filmu obvykle zmiňují specifika a přednosti animace v porovnání s hraným filmem:
„Snažím se využít těch zvláštních možností, které animace má. Nemám rád, když je animovaný film v podstatě nakreslený hraný film. Proto se snažím hledat, co nejde udělat jinak, co se dá sdělit, jenom tímto médiem.“
Pavel Koutský
V podobném duchu se vyjádřil i jugoslávský režisér Dušan Vukotić:
„Svět animace existuje jen na plátně. Je to nová realita vycházející ze skutečnosti, realita, která neimituje, ale interpretuje.”
Později zmíníme, jak může snaha o imitace reality snižovat věrohodnost postav v animovaném filmu (kdežto interpretace, jejíž součástí bývá nadsázka, naopak činí postavy věrohodnější). Animace totiž unese mnohem větší polaritu postav, větší nadsázku, přehánění vlastností nebo situací. Krásně to shrnuje následující citát:
„Skrze animovaný film je možné pohlédnout na naše problémy z více úhlů a s mnohem větší nadsázkou. Jeho postavy si mohou dělat mnohem větší legraci a mnohem líp ji unesou, než my v reálném životě.“
Kristina Dufková
Jakých žánrů by se tedy měl animátor – amatér chopit, aby co nejlépe využil specifika tohoto média? Je to předně groteska a pohádka, neboť jak groteskno, tak fantasknost je animaci vlastní. Dále travestie (známý příběh interpretovaný postavami jiného druhu, například film Zaniklý svět rukavic od Jiřího Barty) nebo parodie. Animovaný film dokáže také přesvědčivě zobrazovat abstraktní pojmy pomocí alegorií, proto je vhodným žánrem i moralita.
Příjemnou motivací pro dětské a mladé tvůrce animovaného filmu může být možnost promítání na některém z festivalů (festival Animánie, Juniorfilm, Zlínský pes, Fest Anča, Pražský kufr, Malé oči…). Zpětná vazba od vrstevníků nebo odborné poroty může tvůrce posunout a když se to povede, festivalová trofej také potěší…
Animetod

Proč tvořit (ve škole) animovaný film?

Touto otázkou se zaměřujeme na proces tvorby a jeho přínos pro tvůrce. Praxe na školách nám ukazuje, jak tvorba animace všestranně rozvíjí všechny zúčastněné. Zároveň tvorbou animace ve škole naplňujeme cíle nově definovaného vzdělávacího oboru Výtvarná a filmová výchova. Zejména cílovou schopnost užívat a kombinovat prostředky filmu s důrazem na vyprávění pomocí pohyblivého obrazu. Příběh nějakým způsobem obsahuje každá – i nenarativní – animace. Pro děti je těžké (a v obklopení digitálními médii a technologiemi stále těžší) jak vymyslet, tak vyprávět vypointovaný příběh. Pokud se to ovšem povede, uspokojení a uznání ostatních je o to větší.
Animace, jak ji využíváme v programech pro školy, je vždy skupinovou činností. Ostatně tak tomu bývá i v profesionální animované tvorbě. Rozvíjí tedy schopnost spolupráce, komunikace i vzájemného respektu. 
Jak to konkrétně probíhá?
Ve fázi přípravy filmu se žáci musí dokázat shodnout na tématu, vymyslet příběh, postavy, prostředí. Obvykle vymyslí složitější příběh, než je možné stihnout natočit. Rozpor mezi velkou motivací ztvárnit všechny nápady a omezeným časem na realizaci je vede k nutnosti efektivně si rozdělit práci. Tedy sami pochopí, že zapojení každého člena v týmu je nezbytné.
animetod
V průběhu práce se ukazuje, že někteří jsou na určité činnosti šikovnější, než druzí. Žáci, kteří mají svou představu o výsledku někdy zjistí, že jim to ostatní vlastně kazí a mají tendenci převzít všechny role (režírování, animování, snímání). Tím se otevírá prostor pro diskusi o cíli aktivity (jde o výsledek × jde o proces tvorby – možnost si něco vyzkoušet, naučit se), po které obvykle s větší, či menší mírou moderování pedagogem dospějí žáci k dohodě a kompromisu.
Naštěstí častější situací je sdílení radosti z tvorby a vzájemné uznání („ten umí dobře kreslit, tomu se to povedlo, ten přišel se supr nápadem…“).
Tvorba vlastního filmu je výborným prostředkem k poznání filmového jazyka. Při samotné tvorbě se tento jazyk přímo prožívá. Je-li třeba řešit, jak sdělit příběh, myšlenku, situaci filmovým obrazem, začíná tvůrce filmem myslet. Empirická zkušenost může být doplněna a upevněna analýzou filmů.
Tvorba animace přináší dětem pokroky v oblasti výtvarných dovedností. První přehrání natočeného materiálu tvůrcům jasně ukáže, co výtvarně funguje a co ne. Jak sledování filmů a jejich reflexí, tak vlastní tvorbou je možné se hodně dozvědět o významu mnohých prvků výtvarného jazyka (linie, prostoru, barvy, kompozice, tvarové stylizace atd.). Při vlastní tvorbě je třeba řešit otázky výtvarné techniky. Mladší žáci se třeba učí správně stříhat a spojovat materiál při tvorbě ploškové loutky. Práce s počítačem a s fotoaparátem přináší různé uživatelské dovednosti.
Animovat znamená vytvářet vlastní nový svět, který se řídí vlastními zákony. Mohou být převzaté z reálného světa nebo stanovené tvůrcem. V obou případech je jejich definování a dodržení dobrou školou logiky.
Při časování pohybu jsou rozvíjeny matematické dovednosti, řešení osvětlení a snímání scény přináší zkušenost s fyzikálními jevy.
Zmíněné přínosy platí pro každou animaci nehledě na to, o čem je. Zvolené téma přináší často velké množství informací, které jsou dobře vstřebány, neboť jsou spojeny s motivací a zasazeny do kontextu. Osvědčují se témata z historie (zejména té lokální – lze spojit s aktivním vyhledáváním informací), přírodovědná a environmentální témata nebo literární náměty. Při využití hudby je osvojována hudební terminologie a vnímání hudby bývá pozornější, než obvykle. Ve výčtu témat a jejich přínosu bychom mohli pokračovat. 

Proč netočit film (a přece animovat)

Narativní film s vypointovaným příběhem a propracovanou vizuální i zvukovou složkou může být přece jen vysoká meta. Dobrou zprávou pro ty, kdo chtějí animovat, ale nechtějí trávit dny a měsíce tvorbou filmu je, že animace má i mnohem jednodušší podoby.
A i v těch podobách ovlivňuje naši vizuální kulturu ve velké míře. Na displejích telefonů, počítačů, tabletů… se s animací setkáváme neustále. Vídáme animované ikony, preloadery, tlačítka. To vše musel někdo navrhnout a oživit, byť třeba jen střídáním dvou fází.
Cesta k takové dovednosti může vést od kresby dvoupolíčkové animace (rototužka) po tvorbu v počítačových programech.

Proč animovat dinosaury

Věrohodnost postav a jev „děsivého údolí“
Japonský profesor robotiky M. Mori formuloval teorii „děsivého údolí“. Toto údolí je propad grafu, ukazujícího míru sympatičnosti (diváckého pocitu spřízněnosti) robotů v závislosti na míře jejich vizuální podobnosti živým lidem. Ülo Pikkov trefně aplikuje tuto teorii na animované postavy.
Animetod
Podíváme-li se na růžovou část grafu, vidíme, že umělá postava je nám tím bližší, čím více je její podoba realističtější jen do určitého bodu. Za ním nastává propad – postavy (roboti) v tomto „údolí“ na nás působí nepříjemně, děsivě. Teprve za tímto údolím je jejich podoba tak dokonalá, že působí sympaticky. Na vrcholu grafu se pak nachází živý, zdravý člověk.
Pro animátora je podstatná zelená část grafu: ukazuje, že pohyb umocňuje náš dojem (jak kladný, tak záporný) z postavy. Na dně růžového údolí je mrtvola – nehybná postava. Dno zeleného údolí je ovšem ještě hlouběji. A do něj Mori umísťuje zombii. Mrtvola, která se hýbe nás bude děsit více, než ta, která nehybně leží.
Ve světě animace existuje pravidlo, že stylizovanější postava si žádá také stylizovanější pohyb. Na druhou stranu i velmi stylizovaná postava může pohybem, který je v rámci možností co nejrealističtější, působit velmi živě.
Sekova postava z kamenů vypadá jako panák poskládaný dítětem při hře. Ale oživen animací působí velmi lidským dojmem, přestože se skládá jen ze čtyř kamenů (na obrázku ukázka z filmu Kámen a život). Cavandoliho postava z filmu La linea, tvořená jednou linií, je velmi minimalisticky stylizovaná. V pohybu ale působí neskutečně skutečně.
Animetod
Animetod
A naopak nepovedená snaha o realistickou podobu se umocňuje nepřesvědčivou snahou o realistický pohyb. Tak na nás působí děsivě postava miminka z prvotiny Pixaru Tin toy. Také ve filmu Shrek působí toporně a nepříjemně postavy princezny a ještě více prince.
Jak se tedy ve vlastní tvorbě vyhnout „děsivému údolí?“ Podobu i pohyb lidských postav porovnáváme jakožto diváci se svou reálnou zkušeností. Máme dobře nakoukaný pohyb lidí, máme tedy s čím porovnávat a jsme kritičtější než když sledujeme postavy, které pochází z říše fantazie. Třeba zmíněný Shrek – oč je povedenější oproti lidským postavám, které mu hrají po boku. A kdo z nás potkal živého Shreka?
Jak je to se zvířaty? Funguje to podobně. Dinosaury můžete animovat mnohem svobodněji, než třeba psy nebo holuby. Živých dinosaurů jistě vaši potenciální diváci potkali mnohem méně než psů a holubů.
Odkazy: